Po Grand Pacific Drive do Canberry a zase zpět
V pátek brzy ráno jsme s Phillem a Míšou vyrazili na dvoudenní výlet. Phill nám zařídil "děsně vytuněnou káru" a v levém jízdním pruhu jsme po Grand Pacific Drive vyrazili na jih. Já a Honzík jsme si chtěli vzadu trochu schrupnout, ale hned první zastávka v Royal National Park nás dokonale probrala.
Wattamolla je malý záliv, kde písečná pláž odděluje romantickou sladkovodní lagunu od otevřeného moře. Místo nám připadalo až kýčovitě krásné, jak z Amerického slaďáku.. Úzkou cestičkou v lese jsme pak došli až na vyhlídku mezi vysokými útesy, do kterých prudce narážely divoké vlny. Údajně tady lze pozorovat i velryby. My jsme bohužel žádnou neviděli, protože připlouvají až v červnu, ale rozhodně se sem za nimi vrátíme :-) Byl tady tak silný vítr, že vlny stříkaly až nahoru na nás, vůbec jsme se vzájemně neslyšeli a naše vlasy vypadají na všech fotkách příšerně rozcuchaně :-)
Další krátkou zastávku jsme si udělali v místě Otford Lookout, odkud je možné zhlédnout několik desítek kilometrů východního pobřeží včetně mostu vybudovaného kolem jednoho z útesů. Výhled nás doslova uchvátil a dokázali bychom tam určitě sedět ještě hodiny, ale cesta před námi byla ještě daleká, tak žádné zdržování a rychle do městečka Wollongong. 
Wollongong má dvě části – krásnou, čistou, upravenou, romantickou s promenádou na pobřeží a sladkým bílým majáčkem, kde jsme si nadělali spoustu fotek (hlavně Honzík se tam vydováděl)... a pak tu druhou, průmyslovou, kterou jsme nazvali Mordor, podle říše zla z „Pána prstenů“. Vysoký komín se šlehajícími obrovskými plameny nám připomínal Sauronovo oko :-) A tak jsme jeli rychle dál, a to do největšího buddhistického chrámu na jižní polokouli - Nan Tien. Přivítaly nás červenooranžové stromy – takže podzim. Do Sydney už se taky vkrádá.. V celém parku pak seděly desítky soch srandovních pidi mnichů, tak jsme se se dvěma hned vyfotili (Míša vypadala úplně jako oživlá místní pidi socha) a vyrazili k první budově. Vedlo do ní hrozně moc schodů (mají připomínat snahu člověka dosáhnout osvícení), všude bylo hrozmě moc smradu z vonných tyčinek a hrozně moc zlatých sošek Budhy. Této budově dominovala obrovská socha bódhisatvy Avalókitéšvary, jež ztělesňuje soucit. Dokonale upravený park pak odděloval hlavní a nejvýznamnější chrám, kde bylo taky hrozně moc schodů a vonných tyčinek a zlatých sošek Budhy, ale přibyly vonné svíčky a pět obrovských soch Budhy. Před chrámem pak visel obrovský zvon a obrovský buben. Zahrada za tímto chrámem byla taky dokonale upravená a silně připomínala Hobitín v Kraji (Pán prstenů) :-) I tady byl krásný, velký zdobený zvon, na který Honzík samozřejmě okamžitě zazvonil.. :-)
Městečko Kiama na nás nejdřív působilo jako Ospalá Díra :-) Nikde nikdo, racci, hluk příboje, vítr.. Na pobřeží několik turistů upřeně koukalo do díry ve skále (Blowhole). Dech nám vyrazil až náraz prudké vlny na skálu a následný přírodní vodotrysk, kdy vytlačená vlna vyletěla dírou ve skále jako několik metrů vysoký gejzír. Asi by bylo zbytečné zmiňovat, že mě a Míšu kluci vůbec nemohli odtáhnout do auta... asi bychom tam stály ještě dneska :-) Míša si samým nadšením koupila aspoň kafíčko za 3 dolary a protože se mělo začít stmívat, vyrazili jsme hledat ubytování na noc. 
Po několikahodinové jízdě hustým lesem jsme dorazili do kempu YHA. Převzali jsme klíčky od karavanu a vyrazili do městečka pro našeho nejlepšího kámoše Stanleyho (fakt dobré 4 litrové krabicové víno :-)). Karavany byly perfektně čisté, nikde žádné stopy po můrách, štěnicích ani švábech a tak jsme spokojeně usnuli. Byl to parádní den, a to jsme netušili, že nás to nejhezčí překvapení teprve čekalo!! :-)
Ráno byla v karavanu příšerná zima a natáhnout na sebe ledové džíny vyžadovalo veliké sebezapření. Kemp nás ale nezklamal. Venku nás přivítalo sluníčko a párek zelenooranžových papoušků. Záchody i umývárna byly plně funkční, dokonale čisté, všude bylo mýdlo, zásoby toaletního papíru a dokonce tekla teplá voda (no když to srovnám s otřesnýma kempama na Vltavě – fuuj!!). Kuchyň byla dokonale čistá a k dispozici byl zadarmo čaj, káva, cukr a funkční rychlovarná konvice. V jídelně byl čistý stůl a čisté, nezničené židle. Omlouvám se za ten velmi detailní popis, ale musela jsem.. Kdo jel aspoň jednou Vltavu, pochopí.. :-) 
Odtud jsme pokračovali na Pebbly Beach. Nikdy mi nedalo tolik práce vymazat tolikrát se opakující slova jako romantický, překrásný, nádherný, úžasný, dechberoucí... nepřeháním.. v souvislosti s Pebbly mě prostě žádná jiná slova nenapadají.. :-)
Písečná Pebbly, sevřená dvěma vysokými útesy z každé strany, o které se dramaticky tříštily vysoké vlny, na nás působila jako ráj na zemi. Průzračná voda s divokými vlnami přecházela v krásnou přírodní písečnou pláž a ta zase v romantickou zelenou louku, na které se v ranním sluníčku vyhřívali a pásli divocí klokani. Od hustého pralesa, ze kterého jsme na pláž přišli, vedla jen úzká dřevěná lávka. Připadali jsme si jako v pohádce.. Začali jsme jako o život fotit klokany a modlili se, abychom je nevyplašili a oni před námi neutekli do lesa.. Klokánkům ale bylo zjevně úplně jedno že tam jsme, že je fotíme, dokonce jim bylo úplně jedno, že se k nim pomalu a systematicky přibližujeme.. Nakonec to dopadlo tak, že nám jeden krásně roztomilý klokánek ochotně asi půl hodiny pózoval jako nějaká profesionální modelka, zatím co my jsme si ho hladili a krmili malými zelenými lístky, které si opatrně bral přímo z naší ruky.. Ostatní zvědavě pokukovali, spali, drbali se malými ručičkami (já vím, že to jsou tlapky..) a hlavně nás dokonale ignorovali. Kdyby postupně nepřihopsali z lesa další divocí klokani, nikdy bych nevěřila, že nejsem na nějaké domácí farmě kde místo rozmazlených pejsků mají ochočené rozmazlené klokany :-) Tak odtud se nám opravdu, ale opravdu nechtělo.. :-) 
Další zastávkou byla Canberra, uměle vybudované a v ten den dokonale vylidněné hlavní město Austrálie. Začali jsme u televizní věže s rozhlednou na kopci Black Mountain. Výhled za 7 dolarů na jednoho nás nijak nenadchl, ale i přesto jsme statečně vyrazili na prohlídku toho divného města.. Prvním kamenem úrazu bylo rozhodnout, co tady vlastně chceme vidět, protože nás nic dvakrát nelákalo.. Nakonec jsme se rozhodli pro oběd na hlavní turistické třídě plné úplně nemožných uměleckých soch beranů ztvárněných v úplně nemožných polohách (beran přivázaný k židli v poloze v lže na zádech tak, že na pozorovatele vystrkuje zadek a roztažené zadní nohy – opravdu nevím, co tím tvůrce chtěl vyjádřit... no hrůza) Z dálky nás pak zaujala několik desítek metrů vysoká fontána z umělého jezera, ale zblízka taky nic moc. Nový Parlament má moc pěkně upravenou předzahrádku s fontánkou, ale budova s obrovským železným „baboukem“ a vlajkou na střeše mě bohužel taky nijak zvlášť neoslovila. Docela hezký výhled byl ze střechy Parlamentu. Muzeum miniatur, kde je údajně i miniatura Karlštejna jsme si odpustili – odradilo nás příšerně vysoké vstupné.
Cestou zpět do Sydney jsme zastavili u obrovského, tou dobou bojužel vyschlého jezera "Lake George", za kterým se rýsovalo panorama hor s červánky.. Jezero může být staré údajně víc než milión let a je velmi mělké. Zatím není zcela uspokojivě vysvětleno, proč se cyklicky naplňuje a vysychá a proto je považováno za mystické, tajemné. Až do Sydney jsme pak s Honzíkem pozorovali nebe plné milionů neuvěřitelně jasných hvězd a nám naprosto neznámá souhvězdí.